Škola

2. září 2013 v 23:42 | Dan |  News
S příchodem nového školního roku u dětí na mě vyvolávají jisté nostalgické pocity. Může za to jedině Stephen Leacock. Humorista, který se proslavil díky různé vtipné povídky, jeho satiricky trefné narážky do lidských slabůstek a slabosti. Dovolte mi Vám dnes vyprávět příběh o profesorovi (Leacock), který byl 20 let učitelem na jedné velké škole v Kanadě, skrze jeho povídku ve sbírce "Kanadské žertíky). Nutně dodat, že kniha byla napsaná někdy na počátku 20. století, musíme si uvědomit, že zdější zvyky a chování se asi bude lišit od dnešní době.

"...Za těch deset let jsem nezískal nic na penězích a něco málo na zkušenostech; skutečně žádná jiná aktiva, leda tu a tam nějakou příjemnou vzpomínku a pár projevu vděčnosti od bývalých žáků. nebylo vlastně nic, zač by mi měli být vděční. Nedostali ode mne žádnou intelektuální výživu, jenom pár drobtů z chudě a zběžně prostřeného stolu, a všechno, co jsem jim poskytl pro jejich mravní blaho, jsem poskytoval rád a nikdy jsem to nepostrádal.

Ale školáci mají svůj způsob, jak projevovat vděčnosti. To právě na nich je hezké. Dokud je takový školák ve škole, pokládá své učitele za smíšenou kolekci tyranů a netvorů. Obírá se neurčitými plány, že si to s nimi někdy v budoucnosti vyřídí. Pamatuji se například dobře na jednoho malého chlapce z Chile, jenž v internátní škole, kde jsem učíval, schovával ve svém kufru dýku, kterou hodlal zamordovat svého učitele matematiky.

Jenže sotva školák se svou školu skoncuje a pustí se tak říkajíc do praktického života, jakýsi mlžný opar vzpomínky dodá nové barvy všemu, co nechal za sebou. Něco lahodného mu zazní ve školním zvovnění, cosi, co nikdy nezaslechl za celých šest let své školní docházky. Staré cihly školní budovy dostanou jakousi hřejivou barvu, kterou předtím nikdy nepostřehl; a v potůčku nebo v jilmech u školního hřišti objeví najednou takové kouzlo a takový melancholický stesk, že před nimi zůstane stát s uctivě skloněnou hlavou jako v tichu nějaké katedrály. Viděl jsem jednoho "veterána školní škamen", jak zírá otevřenými dveřmi do prázdné třídy a ptá se zadumaně: "Jsou tohle opravdu ty staré lavice?"...

...Když se blíží konec školy, aby zvěstoval čas svobody, proniká celou kolejí duch jakési lidskosti. Učitelé se procházejí kolem ve sportovních bundách a kouří cigarety skoro přímo na chodbách školy. Kluci pokřikují dlouhým červnovým večerem při svém kriketovém utkání. Právě v tu dobu, kdy se za tmavých zimních večerů ozývá zvonění k večernímu studiu, teď slunce ještě svítí na hřiště a kriketový zápas mezi oběma budovami koleje se dohrává mezi denním světlem a noční tmou. Učitelé - vlastně dobří chlapíci - odvolali večerní studium, aby kriketu přihlíželi. Je tam i sám ředitel. Pokuřuje ze své bryerové lulky a jeho akademická čapka se čtvercovým dýnkem mu sedí na stranu. Nová tráva na hřišti se báječně zelená a večerní vzduch báječně voní. Je předposlední den školy. Život je skutečně krásný, hlásá tenhle letní večer.

Kdyby každý den ve školním životě mohl být předposlední, nemuselo by se mu nic vytýkat."


Povídka je ve skutečně mnohem delší. Je vtipnější jako celek a nepůsobí kostrbatě jako tahle krátká ukázka. Při četbě jsem nemohl nezavzpomínat na dávné časy na základní škole ve své zemi. Dnešní děti vůbec neví, jak žije svět děti bez internetu, mp3 a cigarety. Žili jsme venku, za ranního soumraku až do večerního úsvitu jsem byli na vzduchů. Pamatuji ještě dodnes ty dlouhý letní večery, kdy jsem jezdil na kole na doučování z matematiky. Domů jsem vracel ze školy až v 22h a všechno bylo tak nádherný. Ve škole jsem nechal šikanovat od spolužačka od vedle... a to jenom kvůli tomu, že jsem jí měl rád a ona nejspíš věděla. Co mě mrzelo, že dneska už ani nevím jak se jmenuje.

Když mi bylo 9, začal jsem kreslit a byl jsem rád, že mohu svoje výtvory pověsit v obyváku. Špatně se mi ale dařilo na výtvarce. Párkrát jsem sice zúčastnil okresní soutěži v malování, ale pokaždé to dopadlo katastroficky...tak jsem odložil štětce a tužky na nějakou dobu. Před pár lety jsem měl možnost se podívat po naším škole po x letech a musím říct, že už to není jako kdysi. Staré iniciativy, které jsme při založení detektivní klub škrábali na zdi už jsou dneska vymalovány, starý tabule jsou nahrazeny modernějšími...nojo bohužel. Je toho hodně, na co vzpomínat, možná časem napíšu stejný memoáry a mizérie z studentských let. Dneska už půjdu spát, dost bylo snění.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 3. září 2013 v 16:54 | Reagovat

Memoáry, ty já rada. Jen piš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.